Duben 2006

Syndrom dvojího polibku.

24. dubna 2006 v 20:33 | K. |  Z těžké hlavy
To jsem takhle jednou přijela domů. Za chvíli dorazila maminka z města. Se slovy: "Ahoj, dceruško," mě políbila. Pak se otočila ke stolku a něco na něj vyndávala a prohodila se mnou pár vět. Asi za čtyři minuty se od stolku otočila ke mně. Pravila: "Ahoj, dceruško," a políbila mě. Nevěřícně jsem na ni koukala. "Mami, víš, žes mi dala pusu PODRUHÝ." "Ne," podivila se matka. Tomu říkám vrchol přepracování aneb syndrom dvojího polibku.

Comeback ušlechtilého divocha?

23. dubna 2006 v 13:29 | K. |  Mé malé spory
Kamarád nevěří v lidská předsevzetí a rozhodnutí být nějaký. Pokládá to za přetvářku. Normálně, od přírody, takový nejsi, takže nějaké tvé rozhodnutí na tom nemůže nic změnit. Jen to na nás hraješ. Jsi pokrytec. A to už je nějaká nadávka. Jo, kdyby tak všichni byli přirození a upřímní jako např. zvířata, to by byl svět hned lepší.
Já zas nevěřím jemu. Nesouhlasím s tím, že "jsme nějací od přírody." Formuje nás společnost, výchova, rodina, škola, vědomosti, prostředí a spousta dalších věcí. Jak v té změti chce říct, co je a co není na člověku původní? Člověk se mění a formuje, po celý život. To patří k lidské podstatě. Obvykle se nemění diametrálně, ale jaksi formován a upravován - to JE přirozený proces. A není jen formován, ale sám se ovlivňuje všelijakými rozhodnutími, přijetími a odmítnutími. Nesouhlasím s tím, že přirozený člověk je nějak lepší, protože se nepřetvařuje, apod. Člověk neovlivněný společností není ani člověk, ale jen příslušník lidské rasy. Člověk je totiž tvor společenský a zespolečenšťování z něj teprve dělá člověka. Od chvíle, kdy se narodíme, rosteme do člověka. Nevěřím, že se dá společenskost od člověka odpárat. Nevěřím v Rousseauova ušlechtilého divocha. Nevěřím, že přirozenost je vyšší hodnota než touha formovat své chování, své postoje, své poznání, jakkoli se to někdy může zdát marné. Nelíbí se mi determinovanost, kterou jeho názor vnucuje. Jsi takový a makový a to máš přišitý už do smrti. Stejně tak odmítám rezignaci, která z tohoto postoje čiší. Fandím všem, kdo na sobě pracují!

It´s me.

21. dubna 2006 v 22:17 | K. |  Nejen fototvořivost
Tak jsem si místo studia hrála s PhotoFiltre...

Závislost a čas.

21. dubna 2006 v 16:56 | Královnička |  Básně, bázně, blázně
Je tak snadné propadat závislostem
vyplnit prostor života
hluchými konstrukcemi
je tak sladké nechat se nést zvykem
v nekonečném proudu času
k dalšímu bodu povinnosti
ach ta rozkoš, když čas protéká
lehoulince mezi prsty
jakoby nic nevážil
a přece má i bez cejchu tisíce karátů
nevyvážitelné jednotky
a padá v ingotech.
Závislost umlčuje čas určený jinému
stvořená pro žijící okamžikem
ZATÍM nebolí.

Jsem extrémně.

20. dubna 2006 v 14:45 | K. |  Vtipnosti a kupodivnosti
Čas od času se zapomenu a přemýšlím o tom, jaká jsem. Buď když mě někdo nespravedlivě nařkne nebo proto, že se na sebe naštvu, nebo prostě jen tak. Jsem samotářka? Jsem společenská? Jsem vzteklá? Nebo smířlivá? Moc ráda čtu různé testy, kde se člověk může dočíst, jaký je kolega, jestli umí odpočívat, jakou roli hraje ve skupině, apod. Přinášejí osvěžující abstrakní jednoznačnost. Vyjde mi: jsem taková nebo maková. Jasná vlastnost. Někdy plus doporučení, co mám změnit. Jenže. Když se chce

Pane profesore

18. dubna 2006 v 23:28 | Královnička |  Básně, bázně, blázně
Pane profesore

Mám nástěnku!

18. dubna 2006 v 21:50 | K. |  Vtipnosti a kupodivnosti
A taky strašnou radost! Je tak krásná, pravoúhlá, elegantní, korková s dřevěným rámečkem. Visí souběžně s hranou mé obrazovky. Korek v ní se nepravidelně vlní. Možná má daleko k dokonalosti, ale já ji stejně miluju. Tak dlouho jsem po ní toužila. Koukala jsem na stěnu, kde visel cár po kalendáři a na něm kolíčky neladně připjaté A4, lístky do kina, útržky papíru a kdo ví, co ještě, a říkala si, jak by to bylo krásné mít nástěnku. Luxusní. Ne polystyrenovou. Korkovou. A dnes nastal den slavného zavěšení.
Miluju tu možnost rozšířit nepořádek ze svého stolu a jeho horizontálního okolí
i na VERTIKÁLY!

Kudy pudí člověka pudy?

16. dubna 2006 v 21:51 | K. |  Mé malé spory
Kamarád nevěří na povinnost. Přesněji - nevěří, že motivem lidského konání může být "pocit povinnosti".

A dávej na sebe pozor!

15. dubna 2006 v 11:19 | Královna |  Vtipnosti a kupodivnosti
"A dávej na sebe pozor," řekla maminka, než odjela. "Zdálo se mi, že tvou čelist dávali do muzea. Tys seděla u kuchyňského stolu a dívala ses na to. Zeptala jsem se tě, jestli se ti to líbí, a tys řekla, že v pohodě, že je to super."

Všechno může být jinak.

14. dubna 2006 v 22:22 | K. |  Básně, bázně, blázně
Popovodňová
Skrze sklo tramvaje
nechápu kolemjdoucí
jejich svět se liší
scénářem.
Lidé na ulici,

Z tramvaje.

5. dubna 2006 v 20:31 | K. |  Vtipnosti a kupodivnosti
Paní sedící o sedadlo přede mnou vyskočila a objala ženu, která se chystala vystoupit: No neee, Dano, ahoooj. Ahoooj, já zrovna vystupuju, odpověděla ta druhá. Pořád bydlíš tady? zeptala se ta první. Jo, támhle, dole, odpověděla Dana a ukazovala skrz tramvaj na věžák. Přitom stoupla na první schod. A menuješ se pořád stejně? zeptala se rychle první žena. Jo, stejně, zaznělo skrz zavírající se dveře.
Jak se budu cítit já, až se mě za dvacet, třicet let zeptají: "A jmenuješ se pořád stejně?" Trpce? Naštvaně? Úsměvně a pohodově?


Pomohli byste po povodních?

3. dubna 2006 v 11:48 | K. |  Z těžké hlavy
Bratránek mi asi před měsícem vyprávěl o svém známém meteorologovi, který předpovídá na letošní jaro povodně z tajícího sněhu a ledových bariér. Prý tenhle typ u nás dlouho nebyl, a tak bychom se měli připravit...

Židovské vtipy.

1. dubna 2006 v 19:45 | K. |  Z těžké hlavy
Tak jsem zase po dlouhé době poslouchala Vltavu (Český rozhlas 3) a zrovna dávali pořad o humoru a holokaustu. Humor pomáhal přežít. Tady jsou ty, které jsem si zapamatovala: